Milan Kvaček

JAK ŠEL ŽIVOT - OSOBNÍ PŘÍBĚH: 

Měl svoji rodinu, manželku, děti, dům a práci, ve které byl skutečným machrem. Jako tesaře si ho považovali nejen u nás, ale firmy si ho vybíraly i na zahraniční projekty. Šikovný, spokojený, žádaný, zabezpečený. Užíval si život. Vracel se domů ze zahraniční stavby. Do vesnice v níž žil již nejel večer žádný spoj z města od autobusu, a tak se vydal pěšky. Po pár stech metrech mu zastavil řidič a nabídl mu, že ho sveze. Až když se rozjeli, ucítil Milan ve voze alkohol. Pozdě. Po kilometru a něco jízdy vyletělo vozidlo v levotočivé zatáčce mezi stromy z vozovky daleko do pole. Milan zůstal ležet daleko od vozidla, ač byl přitom  připoutaný.  Ležel na zádech na poli, nad hlavou jasnou noční oblohu plnou hvězd a již cítil, že něco asi nebude v pořádku, nemohl se pohnout. V dálce na silnici viděl světla sanity, jak několikrát kolem tam a zpět projela a nemohla najít místo nehody. Vždy říkal, že udělal jednu strategickou chybu. Jak tam tak ležel, viděl nad hlavou padat hvězdu a on si přál, aby ho našli a on přežil. Později s úsměvem říkal: "nebýt vyklepaný a zbrklý, tak si budu přát, ať chodím.." . Řidič, který nehodu způsobil pod vlivem alkoholu si odnesl naražené rameno a odřený loket. Milan kvadroplegik - tedy nehybné nohy a jen velmi omezená hybnost rukou. O jemné mechanice si mohl nechat jen zdát.  V roce 2003 ho kontaktoval Pavel Klempíř, kterému o něm řekli Milanovi přátelé - a hned dostal za úkol zajistit ubytování a stravování pro více naž 2000 sportovců. Bez zkušeností a potuchy jak na to. Sehnal, zajistil, vyřešil. Dostal náplň života, znovu uplatnění, seberealizaci a i pocit užitečnosti a ocenění. Stal se z něj hlavní manažer a komunikátor s Dětskými domovy, ústavy sociální péče a dalšími zařízeními v projektu Daruj hračku. To on byl dlouhou dobu tím prvním, kdo zajišťuje dětská vánoční přání. Každoročně pro téměř 2,5 tisíce dětí. Byl Chorvatsku, koupal se v moři. *** 2009 stejně jako Pavel Bek i on si byl v Itálii převzít cenu za nejlepší projekt svého druhu na světě *** byl manažerem nejlepšího projektu na světě *** 2010 = byl, jako manažer Tanga, provozovatelem areálu v Lesním Hlubokém, pro který zajisťoval a připravoval programy a organizačně jeho chod ***  20.června 2013 společně s Pavlem Klempířem a Pavlem Bekem  převzal  v Národním Divadle v Praze za svoji činnost  cenu Cena-Ď.  A stejně jako v šichni ostatní v Tangu i on poznal ten obrovský rozdíl mezi tím, když je za hvězdu a nesmírně ceněný za svoji činnost, jako tomu bylo v Itálii na převzetí ceny a doslova doprošováním se v České republice, aby si někdo všiml, že jsou i lidé, kteří mají zkrátka tu startovní čáru do života namalovanou o mnoho a mnoho vzaději, než ostatní - zdraví..

CO ŘÍKAL:

"Prošel jsem mnoha zkouškami, které mi život připravil. Život, který se mi změnil během jediného zlomku sekundy při autonehodě v roli spolujezdce. Život, který mohl skončit buď fyzicky nebo psychicky. Každá naše další akce, projekt, aktivita  jsou pro mě novou zkouškou – ale už ne toho, jestli – a jak mohu žít, ale toho, co všechno dokážu. A každá další akce zvedá mou laťku výš. Dnes jsem už mnohem dále a výše, než bych býval byl, kdybych byl zdravý – a to je neuvěřitelný  paradox. Sám sportovat nemohu – alespoň ne tak, jak bych si dříve představoval,  ale sport zdravých dětí a mladých lidí  mi přináší náplň mého života a neuvěřitelnou radost, z  každého úspěchu každého hráče, hráčky, dítěte a člověka, kteří mi tím, že přijdou na naše akce, na náš areál, pomáhají  spousty zdravým lidem říkat, že každý dokážeme něco, jen je třeba k tomu dostat šanci. Nemohu ani plavat - jen když mě Pavel nainstaluje do kruhu, zafixuje hlavu nad vodou a vyšle na hladinu, tak si mohu vody užít - a přesto jsem šťastný, když mohu chystat podklady pro programy na naše akce. A fakt, že já - vozíčkář - každoročně mohu být u toho, abychom spojili tolik zdravých lidí, se kterými splníme Ježíška dvěma tisícovkám dětí, to je pro mě osobně něco úžasného a jako zdravých bych se k takovému projektu dříve určitě nedostal. Je to pro mě strašný rozpor. Na jedné straně překrásný pocit pro mě bylo jet Itálií na ceremoniál a převzetí naší ceny a vidět na každém rohu sebe, náš projekt a mé kolegy na bilboardech, v obchodních centrech a na plakátech, absolvovat nespočet rozhovorů do italských i zahraničních médií, spousty setkání a pak při samotném předávání ceny zvednout ruce mým kolegům na vozíčku. Ruce, které ani jim a ani mně vlastně tak moc neslouží. Ale co na tom záleží, Tango nám místo nich dalo křídla. No a na druhé straně to je doslova přízemnost a klidně řeknu že i pitomost některých lidí, kteří nevidí dál, než přes vlastní dvorek k brance nebo do svého mrazáku,jak se tak říká. Měli by si na chvíli vyzkoušet náš život a myslím, že by se hned chovali s trochou pokory a slušnosti ke svému okolí a než něco rozhodnou nebo řeknou, trochu by zapřemýšleli. Život je o něčem jiném a je někde jinde. Když člověk někdy vidí ty "furianty" a jejich nápady, měl by sto chutí vstát z toho vozíku, poslat je někam a jít si po svých.. Nezní to moc optimisticky, ale my jsme v Tangu všichni veselí, rádi děláme veselé věci pro veselé lidi a vážně je fuk kde - hlavně chceme ukázat, jak všichni patříme na jeden svět.

Máme jenom dvě možnosti. Být na vozíku a veselí nebo být na vozíku a naštvaní - ale jednu věc z toho nezměníme. “

MILANE  DĚKUJEME,  JSI  STÁLE  V  TÝMU